Pavel Jestřáb - Nažina

Datum konání

07. 12. 2013 - 04. 01. 2014

Místo konání

Galerie Vednevnoci

Popis

Nažina, neporostlé místo na těle obratlovce. Holá, obnažená plocha, díky které vidíme až na samotnou kůži.

„Konečnost všeho živého a pravidelná cykličnost přírody, nezvratitelná smrtelnost člověka a po generace se opakující lidské konání. Jejich protikladné napětí a současně neoddělitelná vzájemnost se staly ideovými východisky tvorby Pavla Jestřába (*1979). Poetickým, formálně precizním uměleckým vyjádřením dlouhodobě rozpracovává téma zvyku a rituálu jako momentu, kdy dochází k setkání těchto protichůdných sil. Když v sérii melancholických fotografií z let 2008–2009 zachycuje postavy oděné do kroje stojící strnule v bažině, jež symbolizuje zkázu, prvně ve své práci zřetelně formuluje tento základní rozpor.
Ustavičné opakování činnosti, které je oslavou smrti, či naopak ochranou před ní a které (nejen) ve svém důsledku k zániku stejně nakonec vede, umělec fascinovaně sleduje jak ve světě lidí, tak v přírodě. Osamocený vlk na obraze s názvem β (2010–2012) neustále krouží kolem sokovy smečky a snaží se získat jeho pozici vůdce, ačkoliv mu nic nebrání, aby si založil smečku vlastní a sám se stal alfa samcem. Nikdy však nedosáhne úspěchu, navždy zůstane druhořadým, odloučeným, zahyne. Umělec k malbě přikládá pod ostrým úhlem zrcadlo, čímž zdůrazňuje zkreslenou realitu, prázdné pronásledování, zbytečnost.
Pomyslné zrcadlo však Jestřáb nastavuje společnosti především ve chvílích, kdy zkoumá obřady a zvyky v doposud živých folklórních tradicích moravského Slovácka, odkud sám pochází. Tato přímá osobní zkušenost jej nutí prostřednictvím obrazů a videí kousavě znejišťovat roli folklórních obyčejů v moderním světě a zejména způsob, jakým s nimi dnes zacházíme. V pracích Fakír (2011), Triptych (2011) či Neřád (2012) tak poukazuje na vyprázdněnost obsahu ritů, krojů i lidového ornamentu. Tvorba Pavla Jestřába tak není hodnotově neutrální, ale přímo vyhledává absurdní situace, aby na ně prostřednictvím sobě vlastního ironického jazyka upozorňovala a kriticky je reflektovala.“

Anna Burianová